Quo Vadis, Česká národní banko?

Zatímco zdravotnické autority se zoufale snaží zastavit šíření viru COVID-19, politici a ekonomové se nás snaží ochránit před nákazou jiného typu: ekonomické krize rozsahu, se kterým se svět ještě nesetkal. Za tímto cílem světové vlády chrlí jedno opatření za druhým a využívají téměř jakýkoliv nástroj, který fiskální politika nabízí. Aktivita politických činitelů z ekonomické oblasti je patrná i na rozložení mediálního času mezi členy vlády. I když prim hraje samozřejmě předseda vlády Andrej Babiš, ministryně financí Alena Schillerová mu co do počtu minut strávených na našich televizních obrazovkách zdatně sekunduje. Na televizních obrazovkách a v médiích obecně však podezřele chybí osoba, od které bychom očekávali, že bude nyní v centru dění. Řeč je o guvernérovi České národní banky, Jiřím Rusnokovi. Skutečností však je, že se nejedná specificky o osobu pana Rusnoka, ale o (ne)pozornost, které se nyní dostává centrální bance, a to nejen u nás. Jeden by mohl nabýt dojmu, že centrální bankéři v době krize zmizely.

Vedoucí osoba fiskální politiky společně s vedoucí osobou monetární politiky ČR; jedné se však dostává výrazně více pozornosti než druhé

Reakce České národní banky ovšem naopak přišla poměrně rychle, a to hned 16. března, kdy se bankovní rada na svém mimořádném měnovém zasedání rozhodla přijmout řadu opatření na zmírnění ekonomických dopadů vládních karanténních opatření. Tato opatření mimo jiné zahrnovala snížení dvoutýdenní repo sazby z 2,25 % na 1,75 %, snížení diskontní sazby na 0,75 % a zrušení dřívějšího rozhodnutí o navýšení kapitálových rezerv, které se mělo uskutečnit v letošním červenci. Tato opatření byla dále rozšířena 26. března snížením repo sazby na jeden procentní bod a diskontní sazby téměř na nulu. Banka tak reagovala v jistém smyslu rychleji a hlavně koordinovaněji než vláda, která s většinou svých opatření přišla až v nadcházejících týdnech a její reakce byla přinejmenším chaotická. Mediální nezájem se pravděpodobně pojí s tím, že reakce centrální banky a jí podniknuté kroky budí dojem nedostatečnosti, a to zejména ve srovnání s vládními opatřeními. Snížení úrokových sazeb o pár desítek bazických bodů se dá jen těžko porovnávat s influxem miliard ze státní pokladny vypuštěných v souvislosti s „kurzarbeitem“, příspěvkům pro živnostníky či odpuštěním plateb nájmů a splátek úvěrů. Rovněž v porovnání s minulou krizí reakce zdánlivě pokulhává. Stačí vzpomenout na rázný zásah amerického FEDu, kdy pod vedením tehdejšího guvernéra Bena Bernankeho došlo ke snížení úrokových sazeb o více než 5 %, přistoupení k tehdy velmi kontroverzní politice kvantitativního uvolňování, v rámci kterého došlo v rozmezí pár týdnů k nafouknutí aktiv FEDu o více než bilion amerických dolarů. FED rovněž přesvědčil kongres o schválení programu TARP, který poskytl nutné prostředky pro samotné přežití amerického finančního systému. Kde jsou tedy takové rázné kroky dnes, když je ekonomika zoufale potřebuje?

Nejsou. A ani nepřijdou, alespoň ne v takové podobě, na jakou jsme zvyklí. Česká národní banka totiž vstoupila do souboje s koronavirem s poloprázdným arzenálem. A není v tomto ohledu sama. Podobně jako ostatní centrální banky vyspělých národů je její hlavní zbraň, snižování úrokových sazeb, v současné době mnohem méně efektivní než dříve. Snížení úrokových sazeb z 2,25 % na 1,0 % logicky nemůže poskytnout takový stimul jako obdobné snížení o 5 %. Světové centrální banky rovněž již před krizí vlastnily značné množství vládních obligací a některé dokonce aktivně uplatňovaly kvantitativní uvolňování. Banky tedy měly, co se týče počtu nástrojů, kterými disponovaly, možnosti značně omezené, jelikož většina z nich se již nacházela ve svém recesním modu operandi. Navíc razance, se kterou krize udeřila rovněž vyžadovala přímější zásah než pouhé snížení sazeb a uvolnění měnové politiky. Pro tuto roli je vláda se svou schopností přímých transferových plateb podnikům a domácnostem a schopností zavést opatření, která pomohou dlužníkům, mnohem lépe vybavena než centrální banka.

Mohlo by se tedy zdát, že centrální banky jsou v současné době odsunuty na vedlejší kolej. Avšak tak tomu není. Jejich role je naprosto zásadní, bude se ale muset přizpůsobit nástrojům, kterými disponují. Banky sice nemohou sazby snižovat, nicméně je čeká nelehký úkol podobného ražení; zaručit, aby sazby na nynějším minimu zůstaly. Tento úkol bude patrně vyžadovat mnohem bližší spolupráci se státním aparátem než kdy dříve. Zatímco vláda bude na trh s cennými papíry k financování svých mimořádných opatření chrlit jeden dluhopis za druhým, ČNB musí svými operacemi zaručit, aby úrok na těchto dluhopisech dramaticky nevzrostl. Růst úrokových sazeb vládních dluhopisů by totiž stát donutil financovat svá opatření za méně příznivých podmínek, což by značně omezilo jeho manévrovací prostor. Nejjednodušším způsobem, jak tohoto cíle dosáhnout je právě kvantitativní uvolňování; nejnovější přírůstek do bankovního zbrojního arzenálů, který ji poslanci poskytli minulý týden.

Ještě důležitější úlohou je zaručení dostatečné finanční likvidity podniků. Je nutné předejít vyschnutí kapitálu na trzích zapůjčitelných fondů. Důsledkem by mohla být řetězová reakce, která by dostala celou ekonomiku do kolen. Nebudou-li komerční banky ochotny půjčovat, většina malých a středně velkých podniků by se dostala do značných problémů. Nicméně i řada korporací a větších podniků bude nucena překlenout současnou krizi z vypůjčených zdrojů. V tomto ohledu naše Centrální banka do značné míry zaspala a úkol ponechala na vládních institucích a jejích úvěrových programech COVID. Zvýšila sice počet měnových operací, které by měly dodat potřebnou likviditu bankám, nicméně nynější situace si vyžaduje razantnější přístup, a to především proto, že není jasné, jestli budou banky ochotné peníze dále půjčovat. Nabízí se tedy možnost poskytovat úvěry podnikatelům de facto na přímo, tak jako to učinil americký FED. Ten v rámci svých opatření odstartoval program tzv. Main Street loans, v rámci, kterého bude poskytovat bankám finance na poskytování úvěrů a úvěry od bank následně odkoupí. K obdobným opatřením může nyní sáhnout i ČNB, která má díky schválení novely zákona o povolení jejich operací na trhu s firemními dluhopisy, pravomoc a může tedy předejít nedostatku kapitálů na trzích.

Bankéři tedy nezmizely, pouze musely přezbrojit. Pravdou je, že s tradičními nástroji měnové politiky si v současnosti bankéři nevystačí. Nynější situace z jejich strany vyžaduje inovativní řešení a ochotu přizpůsobit své nástroje světu levných peněz, ve kterém se úrokové sazby pohybují kolem nuly. To si sice žádá značné rozšíření mandátu centrálních bank, což zaručeně povede k deformaci finančních trhů, nicméně alternativou je možný finanční kolaps.