Japonsko-jihokorejská polovodičová obchodní válka je Potěmkinovým polokonfliktem

Obchodní válce mezi Japonskem a Jižní Korejí asi nikdy nebylo souzeno stát v popředí globálního diskurzu. Z předních stránek světových deníků tuto potyčku nejdříve vytěsnilo (zdánlivě důležitější) americko-čínské ekonomické melodrama – salva výhružek o nových clech létající z jednoho pobřeží Pacifiku na druhé vždy zněla hlasitěji než nesmělé výstřely z nově utvořené japonsko-korejské fronty. I když však média nyní již tolik nebaví mluvit o hněvných slovech donášejících se z Pekingu a Washingtonu, ani dnes, zhruba deset měsíců po začátku tohoto asijského ekonomického konfliktu, se o něm moc nepíše (možná s tím má co do činění nynější pandemie).

Jen nerad užívám termínu „ekonomický konflikt“; v tomto případě mi přijde příliš redukcionistický, příliš černobílý. Dnešní diplomatický status quo mezi Japonskem a Jižní Korejí je totiž především vyvrcholením procesů politickohistorických, ne procesů ekonomických.

Kořeny tohoto konfliktu sahají až k začátku druhé světové války, kdy Japonské císařství, které tehdy vládlo celému Korejskému poloostrovu, poslalo stovky tisíc korejských mužů na nucené práce a z desítek tisíc korejských žen udělalo sexuální otrokyně (dnes eufemisticky označované za „ženy společnice“).

První úspěšný pokus o normalizaci diplomatických vztahů potřísněných japonskými válečnými zločiny přišel až v roce 1965, kdy se Japonsko a Jižní Korea dohodly na peněžním odškodnění pro oběti válečného násilí. V převodu na dnešní kurz tato kompenzace činí 6.5 bilionů dolarů, což v roce 1965 tvořilo více než čtvrtinu (!) jihokorejského HDP. I když původně Japonsko mělo v úmyslu odškodnit jednotlivce napřímo, peníze nakonec dostala korejská vláda, která většinu financí investovala do infrastruktury a těžkého průmyslu.

Tato nedokonalá dohoda překvapivě vydržela až do roku 2015, kdy Japonsko přežívajícím „ženám společnicím“ na doporučení prezidenta Obamy vyhradilo dalších 8.3 miliónů dolarů. Japonský premiér Shinzo Abe tímto považoval otázku japonských válečných zločinů za uzavřenou, jihokorejský prezident Moon Jae-in se však kvůli četným námitkám svých obyvatel na konci roku 2018 tuto novou dohodu rozhodl vypovědět. Poslední kapkou Tokiu pak posloužilo rozhodnutí jihokorejského Nejvyššího soudu z října a listopadu 2018, které zavázalo japonské společnosti jako Mitsubishi Heavy Industries k výplatě odškodnění rodinám Korejců, jenž byli za války přinuceni k práci v Japonsku.

Po dramatické odmlce se Tokio 1. července 2019 Koreji rozhodlo odpovědět omezením exportů tři chemikálií klíčových pro výrobu polovodičů, jejichž prodej tvoří třetinu všech korejských exportů a v roce 2018 činil i 92% veškerého exportního růstu této země. Dva měsíce poté Japonsko Jižní Koreu bez jakýchkoliv důkazů nařklo z prodeje nebezpečných chemikálií Iránu a KLDR a následně ji vyškrtlo ze svého exportního white-listu, což ještě více zkomplikovalo export japonských produktů do Koreje. Soul následně toto rozhodnutí opětoval vyškrtnutím Japonska ze svého white-listu a začal Tokiu vyhrožovat neprodloužením smlouvy GSOMNIA, jež oba státy zavazuje ke společné výměně informací o vojenských aktivitách KLDR.

Souběžně s konáním pasivně agresivních tiskových konferencí (jedna se podle korejských činovníků dokonce konala v „místnosti připomínající garáž“) se konflikt postupně přenáší i do ulic. V Koreji začíná masový bojkot japonských produktů – mládež v náhlém záchvatu vlastenectví hromadně vyhazuje své běžecké asicsy; v supermarketech se na zákazníky z cedulí šklebí banálně přesvědčivé heslo NO JAPAN. Vývoz japonského piva v listopadu klesá o 99 % v porovnání s předchozím rokem; turistické městečko Beppu známé svými termálními prameny a svou popularitou u korejských turistů zeje prázdnotou.

Dostalo se i na fanoušky anime; premiéry četných kreslených filmů z Japonska jsou přesunuty na dobu neurčitou. Z online fór se tak donáší rozčílené hlasy: „All because of a chemical?“ Můžeme si jen domýšlet, co se skrývá za tímto stenem zoufalství. Jaké poselství se to k nám donáší z dalekých koutů internetu? A proč musí kvůli omezení exportu polovodičových chemikálií trpět především japonští hoteliéři a restauratéři; proč japonská vláda svými činy sabotuje výrobce animovaných filmů? No přece protože je válka! Japonský turismus a japonské pivovarnictví nejsou ničím jiným než nutnými obětmi v boji o narušení nadvlády Samsungu. Nepřítel přece nikdy nesmí projít! Nebo ano?

12. října, přesně dvanáct dní po japonském vyhlášení exportních omezení, se místopředseda Samsung Electronics (a faktický vůdce celého korejského chaebolu) Lee Jae-yong vrací z obchodní cesty do Japonska, během které se mu podle korejských medií daří dlouhodobě zajistit chemikálie potřebné k výrobě high-tech produktů. Za totální války se ale s nepřáteli nevyjednává – proč tedy prezident Moon tuto nabídku smíru uskutečněnou daleko za nepřátelskými liniemi hned neodsoudil? A proč Tokio dvanáct dní po zavedení exportních omezení proti Koreji pomáhá tyto restrikce obejít zrovna Samsungu, společnosti tak pevně zakotvené ve folklóru moderního jihokorejského státu, tak silně spjaté s korejskou vládou?

Pravdou je, že korejsko-japonská obchodní válka nikdy nebyla totální. Protekcionismus z obou stran barikády je v tomto případě prostředkem k dosažení konkrétních politických cílů – cílů, mezi které nepatří zavrhnutí Washingtonského konsenzu ani potrestání za žádné pochybné obchodní praktiky. V konečném výsledku je Japonsku totiž úplně jedno, jestli je pravda to, že Jižní Korea prodává nebezpečné látky Iránu a KLDR. I když válka velice reálně škodí malému podniku v obou zemích (podle hlavy Korean Economic Research Institute šest z deseti malých a středně velkých korejských podniků tuto ekonomickou přestřelku nevydrží déle než šest měsíců!), jak Abe tak i Moon válku potřebují ze stejného důvodu jako Putin potřebuje Ukrajinu a Orbán potřebuje Sorose.

I když soudní verdikt, který celý konflikt nastartoval, přišel již na konci roku 2018, japonský premiér celou situaci začal eskalovat teprve v červenci následujícího roku, přesně 21 dní před volbami do japonského parlamentu. V těchto volbách Abeho Liberální demokratická strana následně získala 3,5krát více poslanců než jejich nejvážnější soupeř. V Koreji deník The Diplomat mezitím vysledoval závislost mezi oblíbeností prezidenta Moona a mírou eskalace obchodní války. Ano, oba vůdci si oba dobře uvědomují, že přítomnost vnějšího nepřítele je výborným prostředkem k upevnění vlastních politických pozicí. Oba však také ví, že jakmile jsou tyto pozice upevněny, klesá i potřeba vztahy s těmito „nepřáteli“ dále eskalovat.

Po japonských volbách Tokio postupně uvolňuje omezení na vývoz photoresistu, látky, kterou Korea údajně předprodává nebezpečným režimům. Po korejských volbách, které se konaly letos v dubnu a které Moonova Demokratická strana přesvědčivě vyhrála, se Soul v souladu s přáními Japonska zavazuje vytvořit nový úřad, jehož funkcí bude mimo jiné kontrovat to, kam putují nebezpečné chemikálie z Koreje. Mezi těmito dvěma událostmi Korea ještě rychle stíhá obnovit smlouvu GSOMNIA i přes svůj dřívější záměr ji neprodlužovat. 1. května tohoto roku se pak oba státy domlouvají na navázaní spolupráce v boji proti koronaviru; rizika pandemie jsou přece jenom důležitější než politickoekonomické hry. Shinzo Abe Koreu v ten samý den nazývá „sousedem“ a „[pro Japonsko] důležitým státem“.

Může se tak zdát, že kdykoliv se z mezivládního konfliktu stává něco více než jen holá fasáda nepřátelství, jak Abe, tak i Moon jsou více než ochotní couvnout. Oba totiž ví, že mnohem důležitější než konflikt samotný je jeho pouhá idea: idea, jejíž hlavním účelem je zvýšení volebních preferencí. Právě tato idea táhne konflikt z místností připomínajících garáže do korejských supermarketů a japonských letovisek: teprve tam se pak z převážné umělého mezivládního konfliktu stává konflikt reálný. Obětmi tohoto konfliktu však už není Tokio ani Soul ani Samsung – jsou jimi malé a střední podniky, pivaři a fanoušci anime.